Nošovická naučná větev

1. Pivovar Radegast

V 60. letech bylo rozhodnuto najít na severní Moravě vhodnou lokalitu pro výstavbu moderního pivovaru s velkou kapacitou soustředěnou na jediném místě. Po pečlivé úvaze padla volba na Nošovice. Vhodné klimatické a ekologické podmínky této oblasti, dostatek kvalitní horské vody, blízkost ostravské aglomerace, kvalifikované pracovní síly i možnost dostatečného odbytu byly těmi rozhodujícími důvody.

Základní kámen pivovaru byl položen v roce 1966 a první várka nového piva byla uvařena dne 3. prosince 1970. Pivovar dostal své jméno podle mytického boha Radegasta, kterého staroslovanské pohanské kmeny uctívaly jako boha ohně, slunce, sklizně a pohostinnosti, a jehož socha se nachází nedaleko odtud, na hoře Radhošti. Do historie piva Radegast se nesmazatelně vryl sládek Jaromír Franzl. Právě on prosadil, že pivo z Nošovic bude mít hořkou chuť, což v šedesátých letech nebylo vůbec obvyklé.

Do 30. června 1990 byl pivovar Radegast jedním ze závodů podniku Severomoravské pivovary Přerov a 1. července 1990 se stal samostatným státním podnikem. V roce 1991 byl privatizován a v roce 1999 se Pivovar Radegast stal součástí společnosti Plzeňský Prazdroj, a.s., kterou vlastní druhá největší pivovarská společnost na světě SABMiller plc, s pivovarnickými aktivitami či distribucí ve více než 60 zemích světa napříč šesti kontinenty.

Dnes je Radegast druhým největším pivovarem v Česku. Současná roční produkce je přes 2 miliony hektolitrů tradičního českého piva plzeňského typu. Pivovar má také vlastní sladovnu a zaměstnává celkově 340 zaměstnanců ve výrobě piva, výrobě sladu a distribuci. Zdejší pivo je dlouhodobě nejoblíbenější na Moravě. Průzkum uskutečněný mezi obyvateli Ostravy staršími 18 let odhalil skutečnost, že 74% respondentů považuje značku Radegast za symbol moravskoslezského regionu. Za nejlepší pivní značku vyráběnou na Moravě ji navíc považuje 81% dotázaných. Každý pátý dotázaný si myslí, že Radegast velmi dobře reprezentuje Českou republiku v zahraničí. Nealkoholické pivo Birell, kterému zdejší sládci rovněž vdechli život, je nejoblíbenějším nealkoholickým pivem v České republice. Pivovar Radegast prostřednictvím programů Občanská volba a následně Prazdroj lidem dlouhodobě finančně podporuje mnoho projektů neziskových organizací v regionu. Jsou jimi také naučné stezky.

Podrobnější informace o historii pivovaru, výrobě piva a sladu, ekologických a jiných aktivitách pivovaru se můžete dozvědět při návštěvě expozice návštěvnického centra, které se nachází v areálu Pivovaru Radegast.

2. Obec Nošovice

Předpokládáme, že Nošovice vznikly už v polovině 15. století, první dochovaná písemná zmínka o nich však pochází až z roku 1573. Tehdy obec ještě vystupovala pod názvem Potměnošovice, který jí připadl podle jejího zakladatele Potměnoše. Dnešní název je používán až od roku 1664.

Do poloviny šedesátých let 20. století šlo o ryze zemědělskou obec. Koncem padesátých let minulého století tu vzniklo Zemědělské družstvo Nošovice, které se postupně rozvíjelo a slučovalo s okolními družstvy až na produkční plochu 3,5 tisíce ha zemědělské půdy a rozkládalo se od hranic Slovenska až téměř po okresní město Frýdek-Místek. V současnosti zde sídlí nové moderní Zemědělské družstvo vlastníků Nošovice se zaměřením na výrobu mléka, vepřového masa a brambor. A zvláště pak na produkci Nošovického kysaného zelí – českého výrobku, který je nositelem ochranné známky Evropské unie.

Spolkový život tradičně v menších obcích zastupovaly především sbory dobrovolných hasičů. Nejinak tomu bylo i v Nošovicích, kde se hasičský sbor ustavil v roce 1925. Z dalšího roku pak pochází první ruční hasící stříkačka s výkonem 400 l/min, kterou sbor s pietou udržuje dosud funkční. Dalším tradičním spolkem je SK Nošovice-Lhoty, spolek, jehož název se mnohokrát měnil, nicméně jeho hlavní náplní je po celou dobu, tedy od roku 1940, hraní kopané.

Nošovice jsou všeobecně známy především díky dvěma velkým podnikům, které mají sídlo na jejich území. Vedle Pivovaru Radegast, jemuž je věnována jiná tabule, se jedná o novou automobilovou továrnu Hyundai. Společnost Hyundai Motor Company ji začala stavět v dubnu 2007 a již v listopadu 2008 zde byla spuštěna sériová výroba s plánovaným cílem vyrábět 300 000 vozů ročně.

Obcí protéká řeka Morávka, jejíž část byla k 1. 1. 2007 vyhlášena za chráněné území s názvem Národní přírodní památka Skalická Morávka. Toto území představuje asi pětikilometrový přirozený, technicky málo upravený úsek toku řeky Morávky jako pro zdejší oblast západokarpatského flyše typické divočící a větvící se štěrkonosné řeky. Na tomto území se vyskytuje také řada chráněných a ohrožených druhů rostlin.

K dalším místním zajímavostem patří přivaděč vody pro Žermanickou přehradu. Tento přivaděč je raritou regionu, neboť je druhým nejdelším uměle vybudovaným kanálem po Schwarzenberském plavebním kanálu v Jižních Čechách a Rakousku. Pozoruhodné jsou rovněž biologické rybníky pro čištění drenážních a dešťových vod z areálu Pivovaru Radegast. Nesmíme ovšem zapomenout ani na památku, která byla přenesena z dnešní průmyslové zóny: odpočinkové místo s dřevěnou vitrínou se sochou sv. Antonína a s dřevěným křížem.

3. Obec Nižní Lhoty

Obec Nižní Lhoty patří k nejstarším obcím v regionu. Vznikla někdy na přelomu 13. a 14. století, kdy v soupisu desátků vratislavského biskupství z roku 1305 mohla být vedena pod názvem Rudgeri villa (Rudgerova Ves). K roku 1450 by se mohla skrývat pod názvem Rozkova Lhota. Tyto domněnky však nelze prokázat. V roce 1573 v urbáři frýdeckého panství obec najdeme pod již povědomějším jménem Ves Dolní Lhoty a k roku 1641 pod dnešním názvem Nižní Lhoty.

Malá, čistě česká obec se už od 18. století vyvíjela stranou hlavní dopravní cesty spojující Frýdek s horskou oblastí, což mělo za následek její pomalejší rozvoj, a to zejména v oblasti hospodářské. Majitelé větších či menších pozemků se živili zemědělstvím. Ti, co nevlastnili pozemky, nacházeli obživu v řemesle, obchodě či nádenictví. Dříve velmi rozšířené tkalcovství postupně nahradilo zaměstnání v továrnách ve Frýdku, ve Vítkovicích či v Moravské Ostravě.

Místní obyvatelé vedli poměrně rušný spolkový život. Už před 1. světovou válkou zde vyvíjel vzdělávací a svépomocnou činnost hospodářský spolek, počátkem 20. let se ustavil spolek České srdce, který se po několika letech přeměnil v Odbor Matice osvěty lidové, v roce 1926 se ustavil Sbor dobrovolných hasičů a v roce 1940 Sportovní klub Lhoty – Raškovice, se sídlem v Nižních Lhotách, jehož vznik iniciovali především místní fotbalisté. Dnes působí pod názvem SK Nošovice – Lhoty. Velkou tradici má v obci i myslivost, nyní reprezentovaná aktivním spolkem Myslivecké sdružení Nošovice – Lhoty.

O vzdělávání dětí pečovala obecná škola v obci v letech 1870 až 1962, kdy byla pro nedostatek dětí zrušena. Dnes plní děti svou školní docházku převážně v sousedních obcích Nošovice a Dobrá. Nejen škola je ale nositelkou osvěty a vzdělání. V obci vznikla krátce po první světové válce také osvětová beseda a místní knihovna. Nižní Lhoty se dokonce pyšnily dvěma knihovnami: jednou obecní a druhou soukromou, patřící krejčímu Vincenci Baranovi, podle kroniky rovněž hojně využívanou.

Ve 20. století byla několikrát dotčena samostatnost obce, když nejdříve v roce 1939 byla její část zabrána sousedním Polskem, v roce 1960 se Nižní Lhoty staly součástí obce Nošovice jako její místní část, a nakonec v roce 1976 skončily jako místní část integrované obce Dobrá. Až na konci listopadu 1990 získala obec opět samostatnost.

Největší přírodní zajímavostí na území obce jsou Národní přírodní památka Skalická Morávka, zařazená do soustavy chráněných území evropského významu Natura 2000, přivaděč vody do Žermanické přehrady a Biotop tůně. Realizací tohoto areálu v letech 2008 – 2009 vznikl náhradní biotop pro mokřadní druhy dotčené výstavbou Průmyslové zóny Nošovice.

Z architektonických památek jsou v obci nejzajímavější římskokatolická kaple Navštívení Panny Marie z r. 1946 postavená na místě původní zvonice z roku 1867, hasičská zbrojnice a několik původních roubených chalup. Převážnou část pozemků v obci obhospodařuje Zemědělské družstvo vlastníků Nošovice, které zde vyrábí Nošovické kysané zelí. Na katastru obce se nachází část automobilového závodu Hyundai Manufacturing Czech Republic, který zde má své sídlo.

4. O zbojníku Ondrášovi

Nejstarší zmínky o vzmáhajícím se zbojnictví na Těšínsku pocházejí z přelomu 16. a 17. století. Neustále rostoucí nákladnost dvora těšínských knížat a rostoucí náročnost drobných feudálů, ke kterým se přidával počínající náboženský útisk, vedly k omezování práv svobodných sedláků a k zavádění nových druhů poddanských povinností. Docházelo ke skupování volenství a dědičných i zákupních fojtství. Za těchto ztížených podmínek byl častým jevem útěk poddaných z jejich gruntů na statky jiné vrchnosti, nebo muži i ženy přecházeli ke zbojníkům.

V lidovém podání se stala nejslavnější zbojnická skupina vedená Ondrášem – Ondrou Fuczimanem, synem fojta z Janovic. Ve své době byla jednou z několika desítek zbojnických skupin, které operovaly v beskydské oblasti.

Někdy kolem roku 1710 za blíže neznámých okolností Ondráš opustil poctivou obživu a ocitl se ve zbojnické bandě, ve které se stal později kapitánem. Ondrášova banda po čtyři roky přepadala ve velmi širokém prostoru. Přepady zbojníci provedli ve Staré Vsi, Košatce, Brušperku, Staříči, Sviadnově, Paskově, Řepištích – Rakovci, Místku, Frýdku, Panských Nových Dvorech, Starém Městě, Janovicích, Raškovicích, Malenovicích, ale též v Ráji u Fryštátu (Karviné), Třebovicích u Ostravy, Hlučíně, Bílovci, Trnávce, ale i v mnoha beskydských osadách.

Společníky Ondráše při přepadech byli Jura Jurášek z Malenovic, zvaný Juráš, Jan Bajtek z Raškovic, Jura Břuzka ze Skalice, Jan a Ondra Chlopčíkovi z Malenovic, Kuba Dvořák z Raškovic, Kolář a Bartek Pavlosek a jeho syn ze Sedlišť, Jura Pilenda, Josef Šobišovský, Řezníček ze Staříče, Tesař z Krásné, Jiří Vojtek ze Starého Města, Kuba Žapčak z Turzovky a asi i další. U některých rozsáhlejších akcí mohlo být zbojníků a jejich pomocníků i několik set.

Činnost zbojníků, ohrožující bezpečnost a klid v celém kraji, podnítila vrchnostenské úřady k rozsáhlým opatřením, včetně vypsání odměny 100 zlatých tomu, kdo živého či mrtvého Ondráše dopraví k potrestání. Slib beztrestnosti potvrzený samotným císařem Karlem VI. A vysoká odměna přivedly Ondrášovy druhy k rozhodnému činu – k zabití svého kapitána.

K rozhodující akci došlo v noci z 31. 3. na 1. 4. 1715 u „Matky Hedviky“ na Horákově šenku ve Sviadnově. Juráš zabil Ondráše jeho vlastním obuškem, při Ondrášově zabití byli účastni zbojníci Jura Pilenda, Ondra Chlopčík, Haiduk, Bartek Pavlosek a Josef Šobišovský. Ve Frýdku dala vrchnost Ondrášovo tělo rozčtvrtit a jednotlivé části pro výstrahu ostatním rozvěsit na hospodě (patrně vedle zámku), pod zámeckým kopcem, u Starého Města a u městského lesa, aby posloužily jako potrava ptactvu.

Ondrášovi vrazi byli nejprve po dva měsíce vězněni v těžkém žaláři ve Frýdku a teprve poté byli na kauci propuštěni. Protože ještě téhož dne ve frýdeckém lese přepadli syna těšínského starosty a v přepadech nadále pokračovali, byli vylákáni na frýdecký zámek pod záminkou, že jim tam bude vyplacena odměna 100 zlatých za usmrcení Ondráše. Ze zámku byli zbojníci posláni do Těšína, kde jim měla být tato odměna vyplacena z hlavní daňové pokladny rovným dílem.

Do Těšína zbojníci z Ondrášovy bandy dorazili 20. 8. 1716 a po předvedení před těšínského fojta a těšínského purkrabího jim bylo oznámeno, že budou vsazeni v železech do žaláře. Zbojníci rozpoutali prudkou rvačku a dalo hodně práce, než byli konečně přemoženi a spoutáni. Po výsleších byli posláni na galeje. Jiří Jurášek byl popraven v Těšíně lámáním pomocí okutého kola a Jura Polenda byl oběšen.