Meteorit s rodokmenem

Čtyři a půl miliardy let před tím, když byla Země ještě žhavá koule, vznikla kdesi ve sluneční soustavě malá planetka. Asi před šesti milióny lety se planetka srazila s jiným tělesem. Náraz ji rozbil na kusy a ty se vydaly svou vlastní cestou, některé směrem do naší Sluneční soustavy. Úlomky dorazily k zemské atmosféře 6.května 2000 a desítky tisíc lidí severní Moravy se staly svědkem mimořádné události, která vstoupila do dějin astronomie.

Na povrch Země už dopadly tisíce meteoritu, desítky tun hmoty z dalekého i bližšího vesmíru. Vědci znají jejich složení a vypracovali metody, jak je přesně popsat a třídit. Na univerzitách, v muzeích i v soukromých sbírkách jsou k vidění chondrity, achondrity, vesmírná železa, kamenná železa, skleněné povětroně a další. Obvykle nesou jméno podle místa, kam dopadly a meteorit z Beskyd není tomhle výjimkou. Jmenuje se Morávka.

O meteoritech se toho ví mnoho, co však téměř chybí, jsou informace o jejich vesmírné minulosti. Kdy a jak vznikly, odkud přiletěly, po jaké dráze létaly, jak pronikly do atmosféry a jak se v ní chovaly.

Meteority se známým původem a dráhou označují astronomové jako meteority s rodokmenem. Dosud jich vědci na celém světě popsali pouze šest a ústav v Ondřejově v tom hraje důležitou roli. Začátkem padesátých let začali čeští astronomové budovat síť pro fotografování bolidů. Tak nazývá astronomie meteorická tělesa, která při průletu atmosférou dosáhnou vysoké intenzity záření a dají se dobře pozorovat. Pokud není zamračeno, snímá bolidová síť každou noc oblohu, a když zrovna nějaký bolid prolétne, mají vědci přesné souřadnice jeho dráhy. Z nich potom mohou vypočítat, odkud meteorit přiletěl a kam dopad.

Poprvé byli astronomové úspěšní v roce 1959 u Příbrami. První meteorit s rodokmenem na světě se tedy jmenuje Příbram a největší ze čtyř nalezených kusů váží téměř čtyři a půl kilogramu. V roce 1970 se pomocí prérijní bolidové sítě podařilo vypátrat meteorit u osady Lost City v americké Nebrasce. O sedm let později nalezli kanadští vědci šest kusů v zasněžené krajině nedaleko města Inisfree. Kuriozitou byl případ ve státě New York, kde v roce 1992 spadl dvanáctikilogramový meteorit na zaparkované auto v městečku Peekskill. Zatím poslední meteorit s rodokmenem nalezli astronomové loni na jaře v Alpách na hranici Německa s Rakouskem.

Meteorit Morávka prolétl atmosférou ve dne, nezávisle na sobě ho natočilo několik náhodných filmařů z různých míst (Janov, Kunovice, Velká Javorina). Tyto denní amatérské záběry nahradily noční bolidovou síť. Našlo se několik úlomků, které dráhu letu upřesnily. Průlet tělesa atmosférou nadělal i pořádný hluk. Lidé to popisovali jako dunění dělostřelby a někteří si mysleli, že došlo k havárii v nějakém průmyslovém podniku. Vlnění způsobilo otřesy zemského povrchu, které zaznamenaly seizmické stanice na Ostravsku. Podrobný záznam přišel také ze stanice Freiung v Bavorsku, kde infrazvuk vyvolaný meteoritem zaznamenalo pracoviště, které monitoruje zákaz jaderných pokusů na celém světě. Cenné informace poskytly také americké umělé družice sloužící ke stejným účelům. Do pracovišť astronomických ústavů došlo na pět set hlášení od náhodných pozorovatelů. Přírodní zákony a schopnosti vědců umožnily, aby se určila dráha a historie letu a tak se mohl stanovit původ a meteorit Morávka obdržel rodokmen.

Astronomové z oddělení meziplanetární hmoty v Ondřejově došli k závěru, že Morávka obíhala na své dráze ve sluneční soustavě asi šest miliónů let. Skutečné stáří horniny je však čtyři a půl miliardy let a sahá tedy do doby, kdy se galaxie teprve formovala. Po odštěpení z mateřské planetky obíhala Morávka kolem Slunce podobně jako Země a jejich dráhy se mnohokrát protnuly, vždy však v jiném čase. Doba oběhu Morávky kolem Slunce byla dlouhá asi dva a půl roku. V okamžiku, kdy se Morávka a Země potkaly, tedy v sobotu 6.května 2000, vážilo meteorické těleso asi dvě tuny a měřilo v průměru jeden metr. Vědci předpokládají, že před vstupem do zemské atmosféry nebyla Morávka jednolitý kus, ale soudržné seskupení těles o váze okolo sta kilogramů. Jako by v jednom chumlu letělo dvacet stokilových pytlů.

Základní chemické složení meteoritu tvořily směsí železa a hořčíku, podobná hornina se původně na Zemi nikdy nevyskytovala. Veškerá hmota s takovým složením a strukturou přilétla vždy z vesmíru. Železo je prvkem, který je v meteoritech zastoupen nejčastěji. V době první republiky sbírali lidé v lesích na Oravě kovové balvany a prodávali je obchodníkům. Odhady hovoří o stovkách kilogramů vzácných meteoritů, které tehdy skončily v železárnách. Kromě původu Morávky a její dráhy studovali astronomové, jak se chovala při průletu atmosférou. Před vstupem do atmosféry letělo těleso rychlostí okolo dvaceti kilometrů za vteřinu. Zbrzděním se začalo zahřívat, rozpadalo se a část hmoty se žárem úplně vypařila. Tím došlo k tomu, že Morávka začala na nebi zářit. Postupně se bolid ochlazoval a zhasl.

Všechny tři nalezené úlomky jsou dnes ve vlastnictví astronomického ústavu, který je od nálezců koupil. Téměř po třech letech výzkumů je ústav zapůjčil Národnímu muzeu v Praze, kde budou v trvalé expozici mineralogických sbírek, stejně jako první světový meteorit s rodokmenem Příbram. Tři kusy Morávky v Národním muzeu však nejsou jediné, které lidé v Beskydech našli. Asi rok po pádu meteoritu se díky novým hledačům objevily další dva kusy. Jeden je v soukromém vlastnictví v Ostravě, druhý putoval do Vídně.

Informace převzaty článku METEORIT S RODOKMENEM, Hospodářské noviny, magazín Víkend z 18. 4. 2003, autorem textu Tomáš Netočný.

Kulturní akce

Ne 14

Opona nahoru!

Květen 14

Dobrá

Dobrá

Dobratice

Dobratice

Krásná

Krásná

Morávka

Morávka

Nižní lhoty

Nižní lhoty

Pražmo

Pražmo

Nošovice

Nošovice

Raškovice

Raškovice

Vojkovice

Vojkovice

Vyšní lhoty

Vyšní lhoty